Černý květ fotoaparátu
Skutečnost, že si už uvědomujeme reklamní úzus, přispívá k jisté nihilistické oblibě ikonoklastických reklam. V reklamě na whisky Nikka se objevil Joseph Beuys, který tiše kráčel zasněženým lesem. Když cizincům promítnete kazetu s japonskými reklamami, téměř jistě zareagují:,,Hele,mám nápad na japonskou reklamu!? Ovšem Japonci zaběhlí v estetice reklam zažívají takovéto náhlé záchvěvy inspirace každý den, podobně jako když básníka napadne haiku. Jistá podobnost? Tím chci říct,že všechny koncepty a hodnoty, které Západ připisuje ,,Umění?" jsou dostatečně zahrnuty v japonských reklamách. Pro Japonce, kteří se tedy více zajímají spíše o umění komunikace, navíc reklamy představují barometr info-klimatu, tedy rozvrstvení miliónového průměru (Z nějakého důvodu jsou manželé, z nějakého důvodu pijí pivo?). Nemyslí tedy na produkt a hlavu mají plnou dějin reklamy a kriticky jí porovnávají s ostatními.
V říjnu 2003 jsem navštívil egyptskou poušť poblíž rudého moře u El Dahar. Hudba a reklama zde opět ruku v ruce spolupracuje s modlami doby. Myslel jsem celou dobu soustředěně na čisté zachycení momentů, kdy nastane správná hloubka prostoru a kompozice figur. Vytvořil jsem tak v sobě jakýsi pátý element, jak nahlížet na obraz toho co vidím. V lednu tohoto roku (2004) jsem konečně učinil přání i nutnosti zadost, koupil jsem si první digitální zrcadlovku. Fotografii chápu čistě umělecky, hledám krásu v různých kontextech bez společenského úzu, čistě subjektivně, ze mne, z mé filozofie. Vždy budu fascinován lidským tělem. V průběhu kontaktu obrazu člověka s prostředím skrze černý květ fotoaparátu s mým okem je v tu chvíli zkoncentrované vše, jako bych své tělo prodchnul do plného rozměru fotografie. Beru li tělo jako život i smrt, snažím se vyvodit k explozi,která vše pohlcuje,všechny otázky zobrazení. Mozek je schizofrenní intelekt, vlastní všechny nedokonalé emoce. Obranou je srdce, exploze obalená harmonií duše. Autoportréty se v tvorbě ventiluji, léčím, pozoruji a hledám nové kontexty k posouvání hranic. Učím se vidět již dopředu výsledek. Chci ovládnout řemeslo. Fotografie neříká nutně to, co již není, nýbrž pouze a najisto co bylo. Toto jemné rozlišování má klíčový význam. Vědomí se před fotografickým snímkem nemusí nutně brát nostalgickou cestou vzpomínky (vždyť kolik snímků je mimo individuální čas), nýbrž v případě naprosto všech snímků se dává cestou jistoty. Esencí fotografie je potvrzovat to, co reprezentuje.
Video cítím silně sociálně (diskurz populace), objektivněji (názor diváka,nezávislého pozorovatele, tedy dopad, ovlivnění tématem) a psychologicky (řemeslo, triky reklamy).
Na základě daného úkolu tak vzniklo mé první video,jako komerční dvojsmyslné sdělení s kulometnou palbou slovních hříček. Stejně jako v japonské reklamě nebyl nosný produkt (který je logicky odvoditelný) ,ale atmosféra zašlá do absurdna, plus slogan(tzv. skalpel do podvědomí) "HandycupMakeup".
Pobytem v Barceloně a Berlíně 2006 v době mimo sezonu jsem měl úžasnou šanci zachytit místní kosmopolitní obyvatele ve všedních dnech (bez všudypřítomných turistů), na ulicích, při práci, cestou ze školy, v kavárnách, parcích etc. Z běžných momentů se dá vyčíst vlastní duch města, doby... Rozdíly mezi městy jsou očividné. Barcelona si uchovává svůj původní starý ráz, ze všech balkonů a oken visí peřiny a vyprané prádlo, v době siesty se linou ze dveří vůně, panuje klid. Vším novým se město roztahuje do šíře, propojuje přilehlé vesnice. Berlín je jiný. Rok od roku se markantně mění a neustále se obnovuje jaksi zevnitř, EU globalizace a velkoměstský ruch je v jakékoliv době patrný na každém rohu. Tento fotografický dokument mi plynule navazuje na první video časosběr. Jedná se opět o metamorfózu města. Jeden den jsem vyfotil starý masivní nápis ze sedmdesátých let "POTRAVINY". Připomínal mi dětství. Druhý den zmizel a místo něj reklamní plakát módní značky a začínající pompézní rekonstrukce. V podstatě běžná situace v periodách ulic města, kdy si náhodný chodec všimne max. změny, ale ne její dopad. Ten cítí jen lidé, kteří zde v okolí bydlí. Časosběrem tak vznikl obraz, jakási rekonstrukce oné vzpomínky. Ve videu "Cinefilie" hlavní postava ve svém opakujícím se rytmu přechází vizuálně do symbolického ztvárnění klasického filmového hororu, aniž by záměrně kopírovala žánrové schéma. Obrazová a zvuková montáž je z různých médií (fotokamera, mini dv kamera, diktafon, sekvence z filmů). Zajímalo mě, jak různá estetika natáčení - kamera působí na naše podvědomí, které beztak předem (šablonovitě) určuje formu vnímaní našich pocitů. Paralelně prochází časovou linkou symbol kroku, chůze, cesty odnikud neznámo kam. Stopy které postupně mizí a odvál je čas, ale také otisky, které na sebe minulost prozrazují..Není pak jisté, kde je konec a kde začátek, ani kam by nás případné pokračování sekvence zavedlo. Otázky bez odpovědí jsou pro mě vlastně stopy mezi prostory. Náhodným střihem a skladbou se odvolávám na Godardovy poznámky k tvorbě o video artu. (cinefilie - láska k filmu ((J. L. Godard).
V říjnu 2003 jsem navštívil egyptskou poušť poblíž rudého moře u El Dahar. Hudba a reklama zde opět ruku v ruce spolupracuje s modlami doby. Myslel jsem celou dobu soustředěně na čisté zachycení momentů, kdy nastane správná hloubka prostoru a kompozice figur. Vytvořil jsem tak v sobě jakýsi pátý element, jak nahlížet na obraz toho co vidím. V lednu tohoto roku (2004) jsem konečně učinil přání i nutnosti zadost, koupil jsem si první digitální zrcadlovku. Fotografii chápu čistě umělecky, hledám krásu v různých kontextech bez společenského úzu, čistě subjektivně, ze mne, z mé filozofie. Vždy budu fascinován lidským tělem. V průběhu kontaktu obrazu člověka s prostředím skrze černý květ fotoaparátu s mým okem je v tu chvíli zkoncentrované vše, jako bych své tělo prodchnul do plného rozměru fotografie. Beru li tělo jako život i smrt, snažím se vyvodit k explozi,která vše pohlcuje,všechny otázky zobrazení. Mozek je schizofrenní intelekt, vlastní všechny nedokonalé emoce. Obranou je srdce, exploze obalená harmonií duše. Autoportréty se v tvorbě ventiluji, léčím, pozoruji a hledám nové kontexty k posouvání hranic. Učím se vidět již dopředu výsledek. Chci ovládnout řemeslo. Fotografie neříká nutně to, co již není, nýbrž pouze a najisto co bylo. Toto jemné rozlišování má klíčový význam. Vědomí se před fotografickým snímkem nemusí nutně brát nostalgickou cestou vzpomínky (vždyť kolik snímků je mimo individuální čas), nýbrž v případě naprosto všech snímků se dává cestou jistoty. Esencí fotografie je potvrzovat to, co reprezentuje.
Video cítím silně sociálně (diskurz populace), objektivněji (názor diváka,nezávislého pozorovatele, tedy dopad, ovlivnění tématem) a psychologicky (řemeslo, triky reklamy).
Na základě daného úkolu tak vzniklo mé první video,jako komerční dvojsmyslné sdělení s kulometnou palbou slovních hříček. Stejně jako v japonské reklamě nebyl nosný produkt (který je logicky odvoditelný) ,ale atmosféra zašlá do absurdna, plus slogan(tzv. skalpel do podvědomí) "HandycupMakeup".
Pobytem v Barceloně a Berlíně 2006 v době mimo sezonu jsem měl úžasnou šanci zachytit místní kosmopolitní obyvatele ve všedních dnech (bez všudypřítomných turistů), na ulicích, při práci, cestou ze školy, v kavárnách, parcích etc. Z běžných momentů se dá vyčíst vlastní duch města, doby... Rozdíly mezi městy jsou očividné. Barcelona si uchovává svůj původní starý ráz, ze všech balkonů a oken visí peřiny a vyprané prádlo, v době siesty se linou ze dveří vůně, panuje klid. Vším novým se město roztahuje do šíře, propojuje přilehlé vesnice. Berlín je jiný. Rok od roku se markantně mění a neustále se obnovuje jaksi zevnitř, EU globalizace a velkoměstský ruch je v jakékoliv době patrný na každém rohu. Tento fotografický dokument mi plynule navazuje na první video časosběr. Jedná se opět o metamorfózu města. Jeden den jsem vyfotil starý masivní nápis ze sedmdesátých let "POTRAVINY". Připomínal mi dětství. Druhý den zmizel a místo něj reklamní plakát módní značky a začínající pompézní rekonstrukce. V podstatě běžná situace v periodách ulic města, kdy si náhodný chodec všimne max. změny, ale ne její dopad. Ten cítí jen lidé, kteří zde v okolí bydlí. Časosběrem tak vznikl obraz, jakási rekonstrukce oné vzpomínky. Ve videu "Cinefilie" hlavní postava ve svém opakujícím se rytmu přechází vizuálně do symbolického ztvárnění klasického filmového hororu, aniž by záměrně kopírovala žánrové schéma. Obrazová a zvuková montáž je z různých médií (fotokamera, mini dv kamera, diktafon, sekvence z filmů). Zajímalo mě, jak různá estetika natáčení - kamera působí na naše podvědomí, které beztak předem (šablonovitě) určuje formu vnímaní našich pocitů. Paralelně prochází časovou linkou symbol kroku, chůze, cesty odnikud neznámo kam. Stopy které postupně mizí a odvál je čas, ale také otisky, které na sebe minulost prozrazují..Není pak jisté, kde je konec a kde začátek, ani kam by nás případné pokračování sekvence zavedlo. Otázky bez odpovědí jsou pro mě vlastně stopy mezi prostory. Náhodným střihem a skladbou se odvolávám na Godardovy poznámky k tvorbě o video artu. (cinefilie - láska k filmu ((J. L. Godard).
Comments
Post a Comment