Touha na dně mořském
Věnováno mé přítelkyni, aby objevila doteky lásky
Je krásný. Byl krásný, už odešel. Je mi sotva o 100 kartónů cigaret víc, přesto umírám. Umírám touhou po lásce k smrti. Jsem naplněný pohár po okraj. Brzy přeteču zklamáním. Začalo to přirozeným porodem. Zde jsem jen osvíceně tušil zradu života. Krásné žití s šílenou matkou. Výlety do neznáma . První z nich si pamatuji jako samotu, kde jsem měl zůstat. Procházky nekonečným pískem, zvlhlým slaným vínem. A taky první muž v mém životě. Byla to právě v tu dobu ztráta sebekontroly. Já to netušil. Tmavý, jak jej slunce opálilo, z božským klínem v modré spleti černého labyrintu. I teď myslím na odbíjení času naplněn touhou splynutí. Byla to zlatá rebarbora, vzbuzující ve mě umdlévající nenávist, jak jsem tušil, že se ztratí po nebi za moře. Neskutečné stěhování do děr světa plných závisti a z toho vyplývající nenávisti. Pak útěk do provizoria tam, kde jsem poznal pomocné berličky přátelství k dvoum ženám, které dospělo k mnohaletému soužení. Už v tu dobu sem pociťoval dodnes nepopsanou sílu vášně k odsuzovanému.
Tajil jsem to přede všemi i sám před sebou. Ta druhá, nevyrovnaná, křehká schizofrenie byla a je jakási spása. Pomohla mi, ač sama šílená, ze všeho kolem i v ní k mému nedokonalému míru v těle. Myslel jsem, že město B. je zcela vyčerpáno a neodpovídá mi. Možná jsem se zmýlil, ale bylo to náročnější než co bych dokázal díky překážkám a mému nepochopitelnému studu. Kde je pohledný zbytek mých tužeb? Do města Z . jsem se dostal, jako vlak s veškerou energií do konečné stanice. Zpívám mu, osobě průzračně temné, která je jako košatý strom, tvrdý a vysoký, košatý mateřskou jemností světa. Řine se z něj to slané víno a zvířecí vůně. Možná mi jich pod tělem proletí víc, jako záplata, než naleznu jeho, křičím do světa, aby mě uslyšel. Jsem jako slunce, hořím, jako louč, pochodeň světa temného, aby ve splynutí pocítil celý vesmír, že mohu umřít láskou. Láskou, kterou neznám.
m.k.
Je krásný. Byl krásný, už odešel. Je mi sotva o 100 kartónů cigaret víc, přesto umírám. Umírám touhou po lásce k smrti. Jsem naplněný pohár po okraj. Brzy přeteču zklamáním. Začalo to přirozeným porodem. Zde jsem jen osvíceně tušil zradu života. Krásné žití s šílenou matkou. Výlety do neznáma . První z nich si pamatuji jako samotu, kde jsem měl zůstat. Procházky nekonečným pískem, zvlhlým slaným vínem. A taky první muž v mém životě. Byla to právě v tu dobu ztráta sebekontroly. Já to netušil. Tmavý, jak jej slunce opálilo, z božským klínem v modré spleti černého labyrintu. I teď myslím na odbíjení času naplněn touhou splynutí. Byla to zlatá rebarbora, vzbuzující ve mě umdlévající nenávist, jak jsem tušil, že se ztratí po nebi za moře. Neskutečné stěhování do děr světa plných závisti a z toho vyplývající nenávisti. Pak útěk do provizoria tam, kde jsem poznal pomocné berličky přátelství k dvoum ženám, které dospělo k mnohaletému soužení. Už v tu dobu sem pociťoval dodnes nepopsanou sílu vášně k odsuzovanému.
Tajil jsem to přede všemi i sám před sebou. Ta druhá, nevyrovnaná, křehká schizofrenie byla a je jakási spása. Pomohla mi, ač sama šílená, ze všeho kolem i v ní k mému nedokonalému míru v těle. Myslel jsem, že město B. je zcela vyčerpáno a neodpovídá mi. Možná jsem se zmýlil, ale bylo to náročnější než co bych dokázal díky překážkám a mému nepochopitelnému studu. Kde je pohledný zbytek mých tužeb? Do města Z . jsem se dostal, jako vlak s veškerou energií do konečné stanice. Zpívám mu, osobě průzračně temné, která je jako košatý strom, tvrdý a vysoký, košatý mateřskou jemností světa. Řine se z něj to slané víno a zvířecí vůně. Možná mi jich pod tělem proletí víc, jako záplata, než naleznu jeho, křičím do světa, aby mě uslyšel. Jsem jako slunce, hořím, jako louč, pochodeň světa temného, aby ve splynutí pocítil celý vesmír, že mohu umřít láskou. Láskou, kterou neznám.
m.k.
Comments
Post a Comment