Šťastný na dvě minuty

Všechny postavy  tohoto románu jsou zatraceně skutečné. Události jsou z části převyprávěny tak, jak si je rodinní příslušníci pamatovali, nebo chtěli pamatovat, tedy o nic moc menší fikce, než můj vlastní příběh.  Jakákoliv podobnost s vaším příběhem je jen přibarvená lež.

     „Paní Kámenová, je to chlapec. Pár dní bude v inkubátoru a vy musíte odpočívat."  „Bože, to je ošklivé dítě, nespletli jste si visačky?"  „Ujišťuji vás, že..."  „Vždyť má hlavu jako popelník?!"  „Mami nech toho."  „Jaké jméno zapíšeme do křestního listu?"  „Barabáš."  „No, to jsi tomu dala korunu. Víš jak bude ve škole trpět?"  „Mami, prosím Tě!"  „A co Ty? Chceš mít další problémy a přijít o práci kvůli hebrejskému jménu? Jakoby nestačily problémy s tím Tvým alkoholikem."  „Mami!!!"  „Paní Kámenová, jméno Barabáš není v kalendáři a..."  „Dobře, napište Martin. Až budeme jednoho dne zase svobodná země a můj chlapec bude moci cestovat, ať má mezinárodní jméno a každý to umí vyslovit."

V roce 1982 to konečně seklo s Brežněvem, nicméně moje matka netušila, že i jméno Barabáš má ekvivalent  téměř v každém jiném jazyce. A ve škole jsem trpěl tak či tak. Nikdo mi neřekl jinak než Šutře,nebo Balvane a ta obřízka každý týden ve sprchách plaveckého stadionu tomu taky nepomohla. V jednom měla však matka pravdu. Sedím za rohem od svého pronajatého bytu v kavárně u Plaza de España,odkud jsou slyšet katalánské bubny na festivalu La Mercé. Je konec září. Okna domů na Gran Via házej odlesky slunce na zpocená stehna skupinky latino mladíků v krátkých šortkách a  jak vzpomínám na rodinné historky, byť všemožně tragikomické, jsem šťastný. Na dvě minuty.  

(pokračování příště)