Poslední status

Facebook. Na Facebooku. Facebookem… No přece na Facebooku!!!

Slyšíme v obměnách téměř denně.

Na následujících řádcích jsou popsány povrchně skupiny uživatelů, tak jak jsou mainstreamově zaškatulkovány bez toho, abychom si plně uvědomovali dopad tohoto fenoménu na společnost, ale ani já se tím nebudu zabývat, jelikož se těmito informacemi zaobírají, a jistě ještě dlouhou dobu budou, řady psychologů, ať už vážně za účelem výzkumu, nebo jako výplň víkendové přílohy magazínu “Ze života” s titulkem: “Facebook mi zachránil / zničil život!”

Takže jen krátce. Facebook...

Pro někoho zábava, denní tisk, drby, hry, zprostředkovatel aplikací, jaké hvězdě jsi podobný, kdy umřeš a podobně. Pro jiné forma sebe-vyjádření, narcistní závislost, klíč pro voyery, denododenní droga. Pro někoho práce na plný úvazek, pro jiné možnost manipulace, či potvrzení vlastní viditelnosti díky předchozí jmenované skupině. Pro jistou menšinu nutné zlo, ztráta soukromí, identity a tvůrce paranoie. Vrcholem pak sebe / vražda v přímém přenosu třináctileté Helenky z Řiťky u Prahy, nezištného ambiciózního politika, či neznámého bojovníka za čistou rasu, jediné náboženství a centrální mozek lidstva.

Kromě poslední kategorie, jsem myslím za bezmála devět let, prošel téměř každou z těchto diagnóz. Jako nymfoman na erotické dovolené, jako diabetik v továrně na čokoládu, jako hypochondr v lékárně.  Nechal jsem se vědomě a veřejně od roku 2008 na věčnost nasát do sítě a zcizit tak kus sebe, jako když fotograf indiánovi ukradne duši zmáčknutím spouště? Ale k čertu se mnou, jsem dospělí, tedy asi tak jako vy. Twitter mě minul, nemám kapacitu na dvouřádkové glosy všech veledůležitých, ani nechci mít z mozku fašírku  aplikací. Jediné co jsem postřehl, ze Twitter používají lidé jako svou veřejnou vizitku, jako poselství, jako místo kde jejich názory sofistikovaně souzní s davem,. Pro politiky,  aby si jaksi lidsky od plic vodfrkli. Naopak celebrity se snaží formulovat svá moudra tak, aby se dala tesat, nebo alespoň vytetovat. Navíc!!! I když Twitter nepoužívám, tak se nakonec všechno dozvím skrze média, pro které je dnes bohužel na stejné úrovni důležitosti ono vytesané plivnutí popové zpěvačky, jako pád letadla, nebo Donaldovo válka s KLDR. O tom letadle už však za pár dní nikdo neví. A i kdybych filtroval kdovíjak média, nebo jako Churchill přestal číst, tak mě tím bude stejně otravovat nějaká zahořklá dáma s hypermangánovým přelivem ve frontě supermarketu, až na to že to vše smíchá dohromady na váze u zeleniny a nebo si poplete oscarové soirée se sorbetem.

Facebook je jiný. Ten hraje na osobní notu, přátelství a ochranu soukromí.

Co stojí za zmínku je bezpochyby dopad na nejmladší generaci, která již dnes prohlašuje, navzdory mottu této sociální sítě “ Lidé na prvním místě” , “Pomáháme spojovat a sdílet lidi z celého světa”, “Spoj své přátele a svět kolem Tebe” etc., že se cítí osamělá, trpí nedostatkem vnitřního sebevědomí, propadá deziluzi, ztrácí identitu.

Sám za sebe nemám pocit, že bych utrpěl nějakou psychickou újmu, nejsem paranoidní, navíc jsem si vědom, že Facebook vlastně nepotřebuji. Od téměř vzrušení zrušit jej mě dělí pouze několik výmluv. Hrstka kontaktů na přátelé, kteří žijí jinde než já. Ve škole, kde učím, používáme privátní skupinu pro studenty, kteří bez FB nežijí, takže je to jediná možnost, jak je informovat, ze nějaká škola vůbec existuje. Akce a události, které pořádají mí přátelé, já sám, nebo subjekty mého zájmu by bez uveřejnění na zdi nikdo nezaznamenal (nezaručuje ovšem potvrzenou účast). Poslední důvod vlastně není výmluva, ale holý smutný fakt, neboť několik desítek mých krásných superinteligentních známých, jakožto i těch nejbližších přátel, uveřejňuje celkem pravidelně své zajímavé, dost často hloubavé,  leckdy humorné, někdy naprosto brilantní názory, stejně jako perfektně vypozorované postřehy na současné  dění. Proč to považuji za smutné? Protože je to na Facebooku. Jen tak na okraj a pak už se budu věnovat tomu, proč to celé píši.Nedávno jsem se dočetl, ne z konspiračních net magazínů, téměř doslova cituji:

Facebook chce umět číst myšlenky a měnit je v psaný text. Chtěl by toho dosáhnout neinvazivním snímáním mozku a dělá si naději na až 100 slov za minutu (současné invazivní technologie jsou na osmi slovech za minutu). V oznámení na F8 Regina Dugan přítomným důrazně řekla, že nejde o dekódování nahodilých myšlenek, které Facebook nemá právo znát. Místo toho chce Facebook interpretovat a odesílat myšlenky, o kterých by lidé mluvili tak jako tak. Na závěr pak F8 glorifikuje svůj záměr s tím, že technologie by mohla pomoci invalidním lidem, řekla Dugan, a ukázala video ženy s amiotrofickou sklerózou, známou také jako Lou Gehrigova nemoc, nebo ALS, která je schopná pomalu psát pomocí svého mozku během projektu na Stanfordské univerzitě.  

Geniální. Takhle ovšem myšlenkový proces tvorby textu nefunguje. V průběhu psaní na klávesnici se nám v hlavě honí řada věcí, tok myšlenek, ne jenom ona slova, která převádíme do počítače. Dostáváme se tak do nebezpečné situace. A je v podstatě jedno, kdy to nastane. Všechny ty báječné více či méně osobité názory, statusy, komenty a myšlenky nás všech už stejně archivuje Facebook, může je zpracovávat a vlastně použít ke svému prospěchu a to i poté co nastavíme soukromí, či je dokonce případně smažeme. Facebook je asi nejbohatší sociální internetový korporát. Ale věřte, že nejbohatší teprve bude. A nebavím se jen o penězích. Facebook se stal nejen odpadištěm, ale především pokladnicí myšlenek, názorů, citových výlevů, mentálních projevů sdílené lidskosti.

Archivy a knihovny plné literárních děl, korespondencí, kronik, ale i osobních deníků jsou dnes již skanzenem. Toliko důležitých informací, nenadneseně odkaz lidstva je v  mailech, nebo někde na síti.

Dokážete si představit, co by se dozvědělo lidstvo za sto let o  Freudovi, Jungovi, Simone de Beauvoir, Van Goghovi, Dalím, Virginii Woolf, Mozartovi nebo Napoleonovi kdyby žili dnes? Krom knih literátů a vědců? Ale i o nich a jejich životě? Nic. Zhola nic! V každém rozboru osobnosti a jeho biografii se na začátku dočteme: “Na základě dochované korespondence tak můžeme poznat hlavní charakteristické rysy jeho osobnosti, jeho názorový svět i společenské a umělecké prostředí tehdejší doby.”

Internetové prostředí je úžasný svět, který nás opravdu může propojovat, může pomáhat, ve vteřině předat důležité informace. Moudrý,vzdělaný, selektivní a názorově pevný člověk zde může dokonce najít i svobodu. Svobodu projevu. To je vše záslužné. Bohužel vidíme často pravý opak. Dezinformace, manipulace, populizmus, ztráta soukromí, ztráta sebereflexe a pokory, závislost, závistivost a do budoucna velká mezera, tedy ztráta pořádného sousta historie lidstva. A to ne, že bych přemýšlel nad tím, jak celý svět pohltí nekonečný blackout. Ale protože ti, kteří již dnes svým způsobem vlastní a používají naše myšlenky ( dřív než můj partner ví, o co se zajímám, protože jsem to před chvílí googlil a vzápětí mi zeď facebooku propaguje na to samé reklamu, abych náhodou nezapomněl a naopak si byl jist, že to potřebuji...), které jim tak snadno a zdarma předáváme, budou toto naše duševní osobní poznání mít pod zámkem, buď jako informace přísně tajné, nebo za draho na prodej. Představte si situaci, kdy třeba takový Einstein celý život, krom vydaných knih, všechny své myšlenky, pracovní či přátelskou korespondenci, milostné dopisy, osobní poznámky a názory na politiku, či o umění pouze postuje na FB, na Twitteru, nebo píše přes google mail? A pak natáhne svá geniální brka a (nikdo) nemá jeho hesla a přístupy na dané stránky. Nikdo? Tak se pojďme dohadovat, kdo všechny tyto informace bude vlastnit, nebo selektivně používat, zveřejňovat, nebo navždy nechá zmizet. A nebo místo civění do mobilu na baru pokaždé, když někdo řekne buď “ Vygůgluj si to!”  a nebo “To dám na zedˇ”, můžeme společně jednou ročně vyrazit na Google dovolenou, ubytovat se na Facebook Hotel, tweetovat u bazénu a zfetovat se instagramem. A až všechny ty informace vstřebáme a ti giganti vstřebají naše otázky, selfíčka, proklamace a statusy tužeb (bude to celkem mlčenlivá a samotářská dovolená), můžeme se vrátit zpět domů a zase psát ručně dopisy, deníky, knihy, nebo se sejít v hospodě (bez cigaret...proč? Prostě proto!) a zase se bavit jako lidi. Co vy na to, doktore?   

Martin Kámen 14.5. 2017 Barcelona