Krvavé natáčky

   Jako dítě jsem nikdy neměl hračky o kterých jsem snil. Lépe řečeno dostával jsem je velmi zřídka a to ve formě zděděných angličáků, které bratra již přestaly bavit. Mě nikdy ani nezačaly. Nebo pak o vánocích v podobě dárkového koše delikates od známých z východního Německa, který zařval už během štědré večeře. Snaha mé matky o vánoční atmosféru pak spočívala v uřezání větvě z túje v parku, kterou odekórovala flakóny z laků na nehty. První skutečný dar nebyla hračka, nýbrž kniha o české gotické deskové malbě. Čmáral jsem tak od útlého dětství až do první třídy Ježíše ve všech polohách, zejména v agónii na kříži, nebo při bičování. Když mé kresby spatřila ve školce vychovatelka Maděrová, zapřísáhlá komunistka, celý arch hodila do kamen a šla zavolat na sociálku. V pěti letech jsem dostal k vánocům první LP desku, ale nebyly to ani Werichovy pohádky, ani Broučkové, ani Dáda Patrasová, ale Mozartova “Malá noční hudba”. Matka byla obecně posedlá klasikou a představou, že by ze mě mohl být dirigent, nebo přinejmenším hudební vědec. Na dobrou noc mi proto nečetla pohádky, ale zavěsila na kličku od okna tranzistor tak, abych na něj nedosáhl a zapnula noční rozhlasové vysílání rádia Vltava, vesměs Čajkovskij, Šostakovič, Rachmaninov, což mě vyloženě děsilo, noc co noc mě provázely noční můry, takže jsem nevěděl, zda se mám víc bát zůstat vzhůru, nebo padnout do limbu mých fantazií, kde se mě matka snažila zabít sloupem od harfy. Celou bezvýchodnou situaci dokresloval dým a smrad, páč v mém pokoji byla kamna na uhlí pro celý byt, která se pravidelně ucpávala a rituálně mě, spánek - nespánek, vykuřovala. Ráno mě vždy probudila zima a v zrcadle jsem se lekal sám sebe, jak mi tvář pokryl přes noc koksový prach. Absence hraček ve mě vybudila kreativní snahu improvizovat. Dokud jsem nedosáhl na kuchyňský pult, hrával jsem si ve skříňce pod dřezem na bubeníka v kapele Mastný krámy. Věčně zaměstnanou matku to iritovalo jednak díky zvukovému smogu, který jsem produkoval z hrnců, cedníků a papiňáku, ale především v asociaci na mého zesnulého otce bubeníka, schizofrenika-alkoholika. Nicméně skutečné hračky, krom knihy ( kterou mi po telefonátu ze sociálky zabavila) a LP desky, jsem neměl, pročež mé akustické výlevy se zaťatými zuby tolerovala. Jednoho jarního večera, kdy se okny táhla nesnesitelně intenzivní vůně šeříků, jsem sestavil obzvláště složitou soupravu. Mašlovačkou jsem o puklice cedil jazz jak Buddy Rich inspirovaný okem na silonkách na překrásně tvarovaných nohách mé matky, jejichž tanec jsem pozoroval ze skříňky pod dřezem. Bylo už po setmění. A bratr opět nikde. Matka, už tak roztěkaná přípravou večeře, reprodukovala své mateřské sklony, jako kdybych tam nebyl a neslyšel: “ Kde zas ten spratek je. Co to bude za průser tentokrát,hm? Jestli přijde s dalším uříznutým prstem, tak ho přísahám bohu rozsekám na cimprcampr. Nebo ho pošlu do pasťáku. Co jsem komu udělala? Moje nervy. Už aby šel na vojnu, tam ho daj do richtigu, jinak vážně zešedivím.” V té době si matka již několik let barvila prošedivělé vlasy na odstín Tizian a denně je pálila kulmou přes natáčky do tvaru kukuřice. Kuchyní nadále zněly její litanie, klapot podpatků od sporáku ke kredenci i mé mlácení měchačkou do pánviček. Synchronně ji přitom poskakovala obří ňadra a obligátní kovové natáčky, když najednou rozrazil dveře můj již předem apatický bratr. Načež matka svůj monolog posadila o oktávu výš a přidala volume do rudých čísel. Spolu s mou kuchyňskou bicí soupravou si sousedi museli myslet, že u nás hostujou na živo Zeppelíni. Snažil jsem se do kakofonií typu “I koule u nohy je spolehlivější než Ty!” vnést nějaké synkopy snoubící se s bratrovo liknavými, typicky puberťácky odrzlými odpovědmi. Ty samozřejmě dostávali matku ještě více do varu, až jsem začal mít obavy o její i vlastní zdraví. S napařovákem místo helmy a pokličkou jako obranný štít jsem vylezl ze svého úkrytu. Matka připomínající Lítici právě dosáhla hlasové fistule kastráta Farinelliho a bila se do prsou, jako kdyby se jí zasekla aorta. Zatímco se bratr rezignovaně otočil zády a poroučel se do obýváku jako rebel bez příčiny, ta nešťastnice se rudými nehty jedné ruky zaryla do kynutého těsta, druhou se snažila najít jakousi nervovou oporu, což byl v tomto případě porcovací nůž trčící z kachny. Zazněla poslední alikvóta. Matčin bojový výkřik a la Hitchcockovo Psycho, když vrhla jak amazonka nůž po mém bratrovi a raněného sto-čtyřiceti sekundový hles ( zkouška sirén) v okamžiku, kdy se vražedný nástroj vzpříčil skrz bratrovo patu mezi parkety. Čas se zastavil a oněměl. Matka se jak laň zvrátí v podpatcích, hlavou přitom naráží o radiátor, upadá do bezvědomí, natáčky se rozkutálejí po linoleu. Bratr s vytřeštěnýma očima antické sovy vyprostil nůž ze zánártí své achilovky a odkulhal do předsíně vytočit v telefonu záchranku. Vůbec si nepamatuji, co jsem v ten moment dělal. Každopádně matka popírá, že se vůbec kdy něco takového stalo, bratr bral celou záležitost jako své největší vítězství a já jsem na bicí pod dřezem už nikdy nehrál.

Z připravované knihy Šťastný na dvě minuty

Všechny postavy  tohoto románu jsou zatraceně skutečné. Události jsou z části převyprávěny tak, jak si je rodinní příslušníci pamatovali, nebo chtěli pamatovat, tedy o nic moc menší fikce, než můj vlastní příběh.  Jakákoliv podobnost s vaším příběhem je jen přibarvená lež.