Zita zemřela

Přijel za mnou indiánský mix, prostě koňák a kaskadér z ranče. Malej, ale šikovnej, leč pro víc než ehm...nepoužitelnej. Prostě kotlíkář ze mě nebude a počítat mu protézy po skocích z hořících tiráků taky nebudu. Život je krátký a umění dlouhé. Tom Jones si přestal barvit vlasy a vydal těžké, krásné, soulové album " Spirit in the Room". Předevčírem se u mě stavil rajský chlapec, užil jsem si to, jako kdyby to bylo naposled. Hrozně se těším až začneme s Vladimírem pracovat na kostýmech, loutkách a scéně k Salome. 99% buzerantů neustále řeší moje vlasy, asi jsem se měl narodit pár set let před Kristem. A pokud se nezjeví někdo, kdo mě hledal těch 2212 let, tak se neostříhám, dokud nebudu vypadat jako autoportrét Albrechta Dürera. Lidská paměť je stejně stará jako neštěstí. V týdnu mám schůzku s manželem Kočičkové a začnu dělat produkci a propagaci pro kabaret. S Máriem nás napadlo letět na víkend do Paříže, snad budou prachy. Zatím nemám prachy ani na letenku do Amstru, kde budu mít výstavu. Kam se budou unášet mé kročeje? Snad se z toho zas neolyrizuju. Lidé si spletli vášeň s telenovelou. Já opravdu chci prožívat soumrak jako tango, rytmus jako lásku a vášeň jako potlesk...freneticky, fatálně, dojemně i melancholicky. Před loni jsem byl na návštěvě u Zity Kabátové, byla to sic ležící, leč čiperná dáma s dlouhatánským nehtem na malíčku. Ten den měla slabou mrtvičku, přesto se mě zeptala, zda vím, v jakém hrála prvním filmu. Smrt umělce je něco zcela nepostižitelného. Člověk se může jen usmívat a poklonit se.