Varlatové hoře

Když vás od doktora převeze přes půl Barcelony bleskurychle luxusní sanitka do Hospital Clinic - Urgenicias, utrpíte podobný šok jako já v Budapeštské nemocnici v roce 1987. V čekárně, od které se vine alej bílých plent rozdělující jednotlivá lůžka, jsem kousal do koženkového plostrování kolečkového křesla téměř čtyři hodiny. Oproti Budapešti jsem zaznamenal na místní pohotovosti hned z počátku celkem tři zásadní rozdíly. Ze  stropu visí nepříjemné spořivé žárovky, v jejichž světle vypadá každý předem naprosto mrtvolně.  U každého katalánského pacienta postává, svačí, nebo lamentuje  tři až pět rodinných příslušníků, takže máte pocit, že sedíte na stadionu během fotbalového utkání Barcelona x Real Madrid. Poslední rozdíl je spíše léčivě - humorného charakteru, jelikož se kolem mé plenty z nepochopitelných důvodů neustále ochomejtalo půltuctu sexy mediků, aby mi proťukli kapačku, zkontrolovali tlak, píchli do  zadku nějaký oblbovák, přinesli vodu, nebo upravili polohu lůžka. To se dělo, jistě ze studijních důvodů, v téměř několika minutových intervalech. Pročež má  plenta  majíc navozovat jakési soukromí  byla permanentně roztažená a krom zmíněných mediků  na mě civělo z každé strany pět již zmíněných rodinných příslušníků mých spolupacientů.

Na levé straně ležel sluncem vysušený, leč šarmantní, starý pán s podmanivě hlubokým hlasem, šibalským úsměvem a neskonalou trpělivostí.  Nad hlavou mu viselo sedmero lahví pumpující do jeho těla  mě neznámé chemikálie...ehm léčiva. Jakmile přistoupil doktor s pacientovo anamnézou, která čítala quartet souznějících závažných chorob, stařec se začal rachotivě smát, jak startující  wartburg, poplácal sestřičku po zadku a prohlásil: ”To bude mít žena radost. A teď mě odvezte ven na cigáro než se ta fúrie vrátí od automatu.”  Na pravé straně oblažovala mé smysly mladá dívka s  hlasem neúspěšné vychlastané čarodejnice, která se pokusila o sebevraždu. Každých sotva co deset minut jí přestala fungovat sedativa (tak moc chtělo její tělo žít), začala sebou nekontrolovatelně cloumat a křičet na personál,  co si  dovolují ji oživovat, když se dobrovolně rozhodla opustit tenhle posranej svět. Ať zní sundaj pracky, že jestli to udělají ještě jednou, tak je vlastnoručně zabije. Načež hlavní sestra spustila alarm a po  celé nemocnici zaznělo: “fyzický atak ohrožující na životě ve druhém patře” Po chvíli  přiběhl zadýchaný, zmatený, vyžilý sekuriťák s  obuškem a pouty, neschopný zneškodnit ani švába ve výtahu, ale to už  bezvládná chuděra opět utichla pod dávkou sedativ. V ten moment jsem si i přes úpornou bolest uvědomil malichernost svých problémů, že  jsem dostal  hlad a jako ten dědek  vedle mě nehoráznou chuť na cigáro.

Když jsem předtím seděl na kolečkovém křesle v čekárně, všiml jsem si v televizi s instruktážním videem,  že v přízemí na dvorku je kiosek s občerstvením.   Na mysl mi vytanula podobná zkušenost z Bulovky v Praze. A   jak za  mlada bych si chtěl přes nemocničního motýlka ( v barvě kojenecká modř ) natahnut sako,  strhnout  ze zápěstí papírovou pásku s identifikačním číslem, sejmut ze stojanu kapačku, schovat ji do náprsní kapsy a nepozorovaně se proplížit davem rodinných příslušníků ven na cigáro. Když tu mě z myšlenky vyrušila doktorka, která mi v rukavicích brutálně promáčkla koule, až jsem se vymrštil z lehátka, chytl jí za ruku a chtěl jí  zabít jak ta Emo cácora vedle mě. Doktorčin nepatrný úsměv mi naznačil, že si to vyloženě užívala. V agónii jsem očima těkal po prostoru,  kde jsem shledal dva mediky, které doktorka pobídla, aby si taky omakali  mé zbytnělé koule. Mezitím mi vyměnila kapačku na nějaký ostřejší matroš. Rázem padám do sna, kde jsem taky v nemocnici, ale někde Havaj asi, ležím na bambusovém lehátku u pláže,  v úrovni očí kolem mě krouží hejna penisů obmotaných květinovými  věnci, zatímco mi matka vymlouvá odbarvit si vlasy na růžový melír ve stejné barvě jako koktejl, který zrovna blaženě usrkávám.

Abych vás uvedl do obrazu, proč mě odvezla záchranka. Nevím jak se srovnává intenzita bolesti v  jistých partiích mezi ženským a mužským pokolením. Nicméně si představte  obličej chlapa, kterého někdo (nebo něco) kopne pořádně do koulí. Muž se většinou skácí, prudká bolest mu vystřeluje do podbřišku přes ledviny až do mozku. Celý zážitek odeznívá  velmi, upozorňuji velmi, pozvolna. Tak já  jsem dostal ze zánětu močového měchýře zánět varlat, což doslova znamená, že vás něco kope do  koulí každou sekundu, až se  varlata zvětší  na velikost meruny.

Sotva jsem se probudil, hlesl jsem na sestru, zda bych nemohl dostat kafe. Ta si zaklepala na čelo a se zvonivým smíchem opáčila: “ jak se cejtí tvoje míče Pobrecito (Chudáčku)?” Odvětil jsem, že jak po fotbalovém zápase. Ona se opět zasmála, a za zpěvu té otřesné odrhovačky Despacito (pomaloučku), odtančila za dalším pacošem. Když jsem si ze  zvědavosti nahmatal  své kopačáky, zjistil jsem, že velikost je  bohužel stále stejná, navíc totálně ztvrdli, takže ona tupá bolest má zpožděné dozvuky, jako bych je nechal na stole u primáře místo těžítka.

Vedle mě na pojízdné posteli ležel nový  pacient - muž po amputaci dolní končetiny, díky níž měl taky zbytnělé koule, ale v abnormální velikosti ruksaku . To by na místní poměry nebylo ještě nic neobvyklého, kdyby pohybově  indisponovaného pána  po chvíli nevyvolala zdravotní sestra jeho jménem,  aby se dostavil na kontrolu. Jmenoval se Luis Seisdedos, tedy ironiií osudu Luis Šestiprstý. Bez pomoci se sám na kontrolu opravdu dostavit nemohl.